VLASTIMIL BENEŠ

Dílo Vlastimila Beneše v sobě nese zvláštní přitažlivou poetiku, která je ovšem při hlubším vhledu intenzivně cítěným a důkladně promyšleným záznamem všednosti a každodennosti.

Beneš byl solitérem, stojícím mimo hlavní proudy i skupiny a soudobé trendy, vytrvale soustředěným na práci a svá témata. Jeho výtvarný styl nezaznamenal téměř žádné proměny v průběhu času, pokud lze v jeho díle místy tušit odrazy vnější inspirace, pak je opět zpracovával se sobě vlastní suverenitou. Rané práce 40. let, vytvořené většinou technikou akvarelu, sice ještě odrážejí expresivitu válečných let a obdiv ke Kubištovi, ovšem námětům, které ho oslovily již tehdy, zůstával do velké míry věrný i v dalších letech. Zásadním se mu stal jeho zájem o geometrizující tvar, často v kontrastu s organičností ladných oblých linií.

V širším povědomí se pro Benešovo dílo staly signifikantní zejména pražské čtvrti, ohrady, hřiště a zahrádkářské kolonie. Cit pro civilistní poetiku ovšem přesahoval až k industriálním tématům dolů, krajiny poznamenané člověkem či strojům, jež redukoval téměř do abstraktních tvarů. Tak jako ho fascinovaly plochy slepých fasád městských domů, i krajinu často skládal z jednotlivých geometrických dílů, jež diferencuje lámané světlo a stín i měkká barevnost. Jeho výtvarná práce je ovšem daleko rozsáhlejší. Zahrnuje například plastiku, která byla nedílnou součástí jeho uměleckého vyjádření. Kromě volných soch se věnoval i loutkám, jeho Faustův Čert, získal v roce 1959 Velkou cenu benátského filmového Bienále. Výjimečnou skupinu v jeho tvorbě pak mají sádrové talíře, jež mu umožnily vlastní cestou navázat na tradici lidového řemesla a v rámci českého poválečného umění jsou velice vzácným autorským celkem, jež rozpracovával již od konce 40. let. 

Základní informace o autorovi lze nalézt také na Wikipedii nebo v informačním systému abART.